Jak to probíhalo? V podstatě já z toho nic neměl, byl jsem mimo a tak vím jen od svého okolí jaká byla situace. Jednoho dne ráno mě objevila má oblíbená uklízečka, která si všimla že stále spím, nedalo jí to a šla ke mě ještě jednou. Dobře udělala, zachránila mi nejspíš život a je jedna z mnoha lidí kterým nepřestanu nikdy být vděčný za to co udělali. Nicméně zavolala ke mě doktorku a já byl okamžitě převezen na JIP.
Podle prognóz jsem v podstatě neměl šanci na to přežít. Můj stav byl kritický a nelepšil se. Údajně tam neměli nikoho který by přežil tento stav (hovořilo se o 5 případech). Já jsem nevěděl co se děje, jen si “spokojeně” spal. Z lumbální punkce nevzešlo v podstatě nic za co by se dalo chytit. Nevědělo se co by mi mohlo být. Můj názor, který i interpretuji okolí je, že se jednalo o cytomegalovirovou encefalitidu (zjednodušeně, zkrátka zánět mozkových blan), protože pro masivní cytomegalovirovou kolitidu jsem tam byl primárně i hospitalizován. V úvahu však připadali i jiné např. borelie atp. Ať to byl ve výsledku kdokoliv já neměl sebemenší zájem mu podlehnout a díky téměř smrtícím kombinacím léků a snad i mé vůle, se povedlo pomalu vše zvrátit na lepší stranu. Ano, říkám lepší a myslím to zcela vážně nebyla dobrá, ano žil jsem, ale po mém probuzení jsem zjistil že se nemohu pořádně hýbat. Parádní pocit přátelé, když se probudíte dozvíte se ze jste to tu malém zabalil a při tom stejnak zjistíte, že jásat je možno nad neztraceným životem, ale jste jen kus pohozeného masa na nemocničním lůžku, který je prozatím odkázán pouze na pomoc druhých. Nedivím se že mi mimo jiné naordinovali antidepresiva. člověku to jede v hlavě na plný pecky, bere v potaz snad i to co by vůbec promýšlet nemusel, uvědomuje si svůj věk, uvědomuje si komplexně svou novou pozici. Uvědomuje si, že je pro ten daný moment v pr..li. Rázem se vám mění celý dosavadní řád, už si sám nedojdete na záchod, na jídlo či pití (alespoň prozatím), už jen čekáte kdy někdo přijde a něco vám dá nebo pak dorazí rehabilitační tým a začne se vás pokoušet, jak se odborně říká, vertikalizovat, zkrátka postavit vás na vlastní nohy. Ač se snažíte sebe víc brát situaci s nadhledem, nejde to, podaří se to až s prvním zlepšením stavu a vy se dostanete do pozice, kdy už můžete alespoň doufat, že se nakonec dáte dohromady.
Mno, ale pojďme dál. Dny v IKEMu se chýlili ke konci a já měl být přeložen na neurologii do Motola. Tam jsem bohužel pobil jen týden pač jsem se jak bumerang vrátil do Ikemu s diagnostikovanou bronchitidou. Ne, že bych si chtěl stěžovat ale…. tenhle jeden týden se mi tam fakt nelíbilo, první co bylo na uvítanou, tak mě čekala lumbální punkce (zkratka vám do páteře zarazí jehlu a počkají až jim načepujete zkumavku mozkomíšním mokem. Parádní, a nepřál bych to ani nepříteli. Následně k spoluležícímu pacientovy přišla návštěva a nakazila mě, protože kašlala a kýchala. Ale jako jo, nečekal jsem samozřejmě žádný welcome drink, ale tohle teda top nebylo opravdu nebylo.
Jisté pozitivum ten týden měl a já jsem si ozkoušel jak mi to mluví jinou, než českou řečí. V nemocnici se prohánělo hejno zahraničních studentů medicíny a já byl dotázán jestli si mě mohou zkusmo vyšetřit. Proč ne,užitek je to pro obě strany. Suma sumárum výsledek byl takový, že se mi líp mluvilo anglicky než česky a já se tak ujistil, že můj intelekt neutrpěl snad nějaké závažnější poškození, které by mě intelektuálně odrovnalo. Možná se paradoxně vylepšil.
Po návratu do ikemu a přeléčení bronchitidy jsem byl znovu delegován do Motola, tentokráte ale na rehabilitační kliniku. Zde jsem pobyl několik týdnů (3) a pokračoval ve své rehabilitační cestě. Rehabilitační klinika je parádní, tým tam byl skvělý, a povedlo se jim mě postavit na nohy. Ač jsou tam někteří kteří na mě budou vzpomínat se smíšenými pocity (dotyční vědí
), tak to bylo fajn poležení. Po této třítýdenní hospitalizaci jsem se přesunul do vyhlášeného rehabilitačního zařízení na Malvazinky.Jasný, 2 měsíce tam bydlet je poněkud stresující, ale vzhledem k absolutně perfektnímu personálu a zcela odlišnému řádu než je zvykem v nemocnicích, to uteklo a dá se říct, že jsem si to i užil a to nejen díky tomu že jsem se už jakž takž mohl hýbat. V podstatě je to jako kdyby jste si naordinovali dlooooouhý wellnes pobyt někde na hotelu v horách. Váš plán se skládá z vířivých van, saun, masáží atp. Samozřejmě je nutné říct, že ne je toho, nedílnou a nutnou součástí je i fyzioterapeutické cvičení, které je asi to gro vašeho pobytu. Nechci tu dělat Malvazinkám reklamu, ale jestli jste ve stavu kdy někdo někdy budete potřebovat jejich služeb, pak se rvěte za to tam jít. Pokroky která tem s vámi dělají jsou téměř k vidění ze dne na den.
Když mě propouštěli do domácího léčení po celé této mé anabázi byl jsem rád z mnoha důvodů. Nejen pro to, že se po půl roce po nemocnicích dostávám domů, ale především proto, že mě rozchodili a tím pádem mám zase šanci normálně fungovat. Taky je tu taková uspokojující myšlenka, že naše lékařství je opravdu dobré a lékařům to myslí.
A já? Ač jsem si Vánoce, Nový rok, narozky i svátek prožil v nemocnicích, tak díky lidem okolo sebe se to zkousnout dalo a díky pojišťovně si připadal jako nejhodnější kluk pač jsem dostal fůru dárků - chodítko, berle atp. Jasné nejsou to dárky snů ale je to fajn
Co si vzít jako poučení z tohoto průletu krátkým životním úsekem? Snad jen to, že nikdy neztrácejte vůli žít a bojovat, má to fakt cenu a ač je vám možná mizerně v ten daný moment, věřte, že se to zlomí. Závěrem, snad jen, ano možná tento článek není tak deskriptivní a popisný jako ostatní, ale snaží se Vám nastínit, že i ač se díky možným pooperačním (po transplantačním) komplikacím dostanete do ještě horšího stavu než jste kdy byli, tak zkrátka není nikdy sebemenšího důvodu se tu na to, z dovolením, vysrat, zkrátka se perte s osudem. Věřte, že to přinese sladké ovoce.
Tak, životu zdar!
